Ve světě vína existuje několik jmen, která po vyslovení milovníkům vína rozbuší srdce. Jde samozřejmě o názvy kultovních vinařství, ale v detailu také o pojmenování vinic nebo konkrétních vín s nimi spojených, případně o jména kousků země, na nichž vznikají světoznámá vína a která se leckdy stala poutními místy cest po vinařských oblastech. Od téměř každého vinaře se ostatně dozvíte, že „víno vzniká na vinici“ a právě tam. Každý z nich chce směřovat vaše kroky mezi vinohrady dřív, než začnete ve sklepě ochutnávat. Několik významných vinic si představíme na řádcích níž. Pohybovat se budeme protentokrát především ve Francii, ale zavítáme i do Německa a Itálie.

A kde jinde začít než u Romanée Conti, největší legendy. S kamenným křížem, který stojí na okraji pouhých 1,88 hektaru jedné z asi nejdražších zemědělských půd na planetě, se vyfotil nejeden návštěvník Burgundska a vesničky Vosne-Romanée. Z malé téměř čtvercové vinice Grand Cru ve svahu s jílovitou půdou a hnědým vápencem na první pohled žádná výjimečnost nesálá. Určitě ne v porovnání se spoustou vinohradů v blízkém okolí, podobně svažitých a stejně pečlivě obdělávaných. Ostatně tyto precizně vymezené terroiry Burgundska tvoří od roku 2015 součást světového dědictví UNESCO. Romanée-Conti si ale přesto udržuje jistou mystiku, podpořenou malou produkcí a nedostupností vín, a nepopiratelnou největší slávu. Celý vinohrad vlastní jediné vinařství, které se po něm i pojmenovalo. Každý keř původních místních klonů odrůdy Pinot Noir na této monopolní vinici je tak vzácný, že se dokonce stala před několika lety obětí pokusu o vydírání. Pachatel hrozil vinici otrávit a na důkaz dva keře zničil herbicidem. Byl však dopaden a později spáchal ve vězení sebevraždu. Vinice mnohokrát změnila majitele, od církve přes různé šlechtice až po dnešní rodiny Villaine a Leroy, a vydobyla si obrovskou prestiž a stratosférické ceny. Červená vína, která z jejích plodů vznikají, nabízí jemnost a eleganci v kombinaci s koncentrací a až neuvěřitelnou komplexitou. Znalci je považují za etalon kvality celého Burgundska a odrůdy Pinot Noir. Ostatně krásně to v jedné z knih, v tomto případě ne dětské, vyjádřil Roald Dahl: „Jen si přivoň! Nasávej ten buket! Ochutnej ho! Napij se! Ale nikdy se ho nepokoušej popsat! Takovou chuť nelze slovy vyjádřit! Pít Romanée Conti je jako mít současně orgasmus v ústech i v nose.“

Druhou zastávku si uděláme v Německu, konkrétně v zákrutech řeky Mosely. Vinice Sonnenuhr na druhém břehu proti obci Wehlen se rozkládá jižně až jihozápadně od řeky až ke stromům na vrcholu svahu v nadmořské výšce 110 až 300 metrů. Starým keřům na této strmé poloze svědčí i podloží devonské břidlice. Pohled je to krásný, a zde naopak od první chvíle tušíte, že ve sklence ochutnáte něco mimořádného. Zdejší ryzlinky patří mezi ty nejlepší v oblasti, tím pádem i v Německu, a nikoho pak už nepřekvapí, že i ve světě. Jsou to vína velmi dlouhověká, elegantní, šťavnatá, intenzivně ovocná a minerální, s kamenitými zemitějšími nuancemi a se „sexy“ aromatikou, která se prostě nikdy „neovoní“. Jsou skvělá v suché i sladší podobě. Vinice Sonnenuhr čítá více než 46 hektarů, hrozny na ní pěstuje ve větších plochách hned několik různých skvělých vinařství – za všechny třeba Reichsgraf von Kesselstatt, Markus Molitor, Schloss Lieser či Joh. Jos. Prüm. Vína tedy můžete vybírat s dotekem odlišných přístupů a v různých stylech. A navíc pořád najdete mnohá cenově dostupná pro běžné smrtelníky. Co z vinice dělá oblíbené místo návštěv? Kouzlo částečně stojí za původem názvu. Sonnenuhr v překladu znamená sluneční hodiny. Ty nechal na skále uprostřed svahu v roce 1843 vybudovat vinař Jodocus Prüm a zdůraznil tak historický význam místa.

S další vinicí se vrátíme do Francie a konkrétně na jih od Lyonu. Tady se na východním břehu řeky Rhôny nachází žulový kopec a vinařská oblast nazvaná Hermitage. Vinařsky je tak zásadní, že se o ní zmiňují Marcus Valerius Martialis či Plinius mladší staletí před tím, než se v jiných prestižních oblastech vůbec réva začala pěstovat. Na zdejších svazích rostou hrozny bílých odrůd Marsanne a Roussanne a vznikají z nich velkolepá vína, ale Hermitage je především zásadním domovem červené odrůdy Syrah, která zde dosahuje svých možná nejlepších výsledků. Celá apelace má jen 140 hektarů. V rámci už tak fascinujícího a relativně malého Hermitage získalo vyloženě kultovní statut víno Hermitage La Chapelle. V tomto případě nejde o název konkrétní polohy, ale značku původního vinařství Paul Jaboulet Aîné a dnes nového producenta Domaine de la Chapelle, s vínem pocházejícím z několika různých vinic (Bessards, Le Meal, Greffieux a Rocoules). Odkazuje k oblíbenému vinařskému poutnímu místu – kapli Saint Christophe. Existuje několik verzí legendy; podle jedné kapli nechal postavit zraněný francouzský rytíř Gaspard de Stérimberg, který zde pobýval od roku 1224 po návratu z křížové výpravy. Žil jako poustevník, odtud i název oblasti Hermitage, a vysazoval zde révu. Podle pravděpodobnějších verzí se jen usídlil v již existující kapli, ostatně jako mnoho dalších poustevníků ve staletích po něm. Ať tak či onak, Hermitage La Chapelle je plné, hluboké červené s přehršlí tmavého a lesního ovoce, kouře, bylinek a koření a velkým potenciálem zrání. Ale vyšplhat se na kopec ke kapli a porozhlédnout se po vinicích severní Rhôny se vyplatí i bez něj ve sklence.

Naše další kroky povedou do části Champagne zvané Côte des Blancs a malé obce s tisícovkou obyvatel Mesnil-sur-Oger, která je i přes nevelkou rozlohu epicentrem velkých šampaňských a naprosto ikonickým místem, pokud jde o špičkové Chardonnay. Přímo v srdci obce, jihovýchodně orientována a na ploše pouhých 1,84 hektaru půdy na křídě, se nachází vinice Clos du Mesnil. Jak již clos v názvu napovídá, je obehnána zdí, a to od roku 1698, kdy byla také poprvé osázena. Na dlouho se na ni zapomnělo, nové slávy se dočkala až v roce 1971, kdy ji zakoupili Rémi a Henri Krug, pátá generace významné vinařské rodiny. Původní záměr byl mít odsud kvalitní Chardonnay pro jejich hlavní víno Grande Cuvée, ale rok za rokem byly hrozny odsud natolik unikátní a jedinečně skvělé, že se nakonec rozhodli jinak. A tak poprvé v roce 1979 vzniklo víno čistě z této vinice a navíc vždy jen jednoho ročníku a jediné odrůdy. Významný odklon od tradice Champagne a především domu Krug – vždyť jejich Grande Cuvée tvoří všechny tři hlavní šampaňské odrůdy často třeba i z více než deseti ročníků a téměř dvou stovek různých vín – se rozhodně vyplatil. Clos du Mesnil je dnes považován za jedno z vůbec nejlepších šampaňských Blanc de Blancs. Vína jsou neuvěřitelně svěží a přitom vyzrálá, komplexní, až slaně minerální, s neuvěřitelnou finesou, bohatá, se strukturou a důraznými kyselinami a obrovským potenciálem zrání, ale i jasně rozeznatelným rukopisem Krugu. Víno zraje v jejich sklepích přes deset let, aktuální ročník je 2008, a nepřipravují jej zdaleka každým rokem, ale jen v těch špičkových. Obejít si celou vinici při návštěvě Mesnil-sur-Oger a nasát atmosféru lze jedině doporučit, každopádně je to o hodně snazší a levnější než ochutnat samotné víno. A možná díky specifickému mikroklimatu pochopíte, proč zde mají hrozny tendenci dozrávat o tolik dřív než v okolí. Krug už koneckonců musel opakovaně žádat o výjimku, aby mohl začít sklízet ještě před datem pro region povoleným. Není překvapením, že se jim povolení vždy dostalo.

Dnešní cestu za výjimečnými viničními polohami zakončíme v Itálii, v Piemontu v provincii Cuneo jihozápadně od Alby. Suché červené víno z odrůdy Nebbiolo z prudkých svahů, mezi kterými se v údolích převaluje mlha, se nazývá Barolo. Tohle víno má zvuk i prestiž a patří mezi to nejlepší, co Itálie dokáže vyprodukovat. V rámci celé oblasti ovšem najdeme jedno jméno a specifické cru, které poutá pozornost ještě větší. Cannubi je malý kopec přímo u obce Barolo a místní ho považují za rodiště Barola jako vína, nakolik ještě v polovině devatenáctého století bývalo spíše sladší a změnou přístupu a vinohradnických i vinařských technik se proměnilo do současné podoby. Historicky se jedná možná o vůbec nejstarší zmíněné specifické italské cru, na víně prokazatelně označené již v roce 1752. Všechno je zde tak nějak… akorát. Nadmořská výška, jihovýchodní expozice, klimatické podmínky a samotná půda. Celou oblast produkující Barolo lze v podstatě rozdělit na dvě části podle půdy, která převažuje. V jedné dominuje tortonská písčitá opuka a výsledkem jsou relativně jemnější vína, důraznější maskulinnější styl najdete na starším helvétském pískovcovém jílu. Na Cannubi se ideálně snoubí půdy obě a místo tak harmonicky ztělesňuje jak sílu, tak jemnost. Ostatně samotný název pochází z latinského connubio, manželství. Radost si nebudeme kazit tím, že samotné Cannubi se dále dělí na menší zóny zvané Boschis, Valletta, Muscatel, San Lorenzo a čistě Cannubi, vždy se svými specifiky a odlišnostmi. Hlavní charakter přetrvává ve všech. Za zmínku stojí i fakt, že převážná většina zdejších vinic je vedena v ekologickém zemědělství. A mimochodem i zdejší vinice, celá vinařská krajina oblasti Langhe-Roero a Monferrato, jsou součástí světového dědictví UNESCO. Pokud někdy do Barola vyrazíte, ideálně na podzim, vstaňte ráno co nejdřív a vyrazte do téhle vinice sledovat východ slunce.

Tento článek v plné verzi najdete v BARLIFE 115. Jednotlivá vydání i předplatné magazínu objednáte zde.